Jeden náš známý který zvučí různé hudební akce nás pozval, že to bude pohodička akcička, což jak se později ukázalo, byla pravda, ovšem netušili jsme jak moc to bude "pohodička".
Hudbu máme rádi, takže jsme se rozhodli, udělat si výlet do Milkovic u Jičína. Právě tady se měl konat malý hudební festival na kozí farmě. Řekla jsem si : Proč ne? Aspoň se podívám na něco nového, bude to prima. A tak jsme připravili spaní v autě, do krabice naházeli nějaké dobroty a jelo se.
Počasí bylo super, srpnové podvečerní slunko pařilo, počasí stvořené na pohodovou letní, hudební zábavu. Cesta byla dlouhá, samými courkami, párkrát jsme odbočili jinam a museli se vracet, nicméně... Po cca hodině a půl jsme na kopci před námi uviděli jakýsi chumel lidí, aut a stanů, tak jsme si řekli že jsme to našli. Po dalších několika minutách hledání správné odbočky na "parkovací louku", jsme dokonce zaparkovali na poměrně pěkném a rovném místě, takže byl i velký předpoklad že se dobře vyspíme. Připravili jsme spaní, nastříkali jsme se repelentem a vydali se vstříc ku zábavě.
Všude kolem poletovaly spoře oděné děti, mezi nimi místy také spoře odění jejich rodiče. Ve vzduchu voněly klobásy a guláš, po loukách a v ohradách mečely kozy, bečely ovce a hýkali oslíci. Po lukách posedávali mladí i staří, osvěžovali se pivem a jinými tekutinami a do plic jim proudil zelený dým. Vypadalo to docela fajn. Prošli jsme se po lukách a vraceli jsme se k našemu autu pro nějaké věci. To už kolem našeho auta nervózně pobíhal nějaký pán. Jakmile nás zmerčil, letěl k nám a začal na nás ne úplně vychovaně křičet, že tady jako parkovat nemůžeme, že je to místo pro otáčení traktoru. Koukali jsme nevěřícně na sebe i na něj, a tak se můj mejdanový parťák Míla zeptal: "A vy tu dnes ještě budete jezdit s traktorem?" Myslím že tahle nevinná otázka stačila, aby to vypadalo že pánovi brzy praskne nějaká žilka (minimálně třeba v oku :D). Naštvaně jsme tedy nastartovali naše dokonale zaparkované auto a přesně tohle byla první chvíle, kdy jsme si řekli, jestli se na to raději nevybodneme. Ona totiž celá akce byla trochu v kopci, takže najít rovné místo na zaparkování by byla velká náhoda a spát jako na klouzačce se nám nechtělo.
Nicméně, přeparkovali jsme. Jen o kousek dál, ale dalo to zabrat. Prach a tráva klouzaly pod koly, navíc jsme zkoušeli najet na dva kusy jakéhosi trámu, aby auto stálo aspoň trochu na rovině. Spocení a rozladění tímto malým "nedorozuměním" jsme vypnuli motor a s malým vítezstvím jsme se chystali najít někde kolem pódia našeho známého, zvukaře Jardu, který měl na starost zvučení celého hudebního večera. Naše malé vítězství ale netrvalo moc dlouho. Jen co jsme zabouchli dveře od auta, už už se k nám hnal jednak ten pán od traktoru, tak další cizí lidé. "Tady taky stát nemůžete! Stojíte v cestě ostatním autům, které sem budou chtít najet!" křičeli na nás. Tak to už bylo trochu moc i na mě. Uprostřed lesů, luk a polí, kde je všechno free a každý si dělá co chce, kde chce a s kým chce, vám bude někdo diktovat jak a kde zaparkovat? Tak to už mohl rovnou vybírat parkovné ne? "A nechtěl byste si sem dát všude cedule ZÁKAZ STÁNÍ? Kde teda můžeme podle vás zaparkovat, aby to později někomu nevadilo?" začala jsem nadávat. Míla už znovu startoval auto a pokřikoval na mě dost nahlas, aby to slyšeli i ostatní kolem: "Pojď si sednout, sereme na to a jedeme domů! Tady ze sebe nebudeme dělat pitomce!" Pán se na nás osočil, že všichni ostatní parkují normálně na louce a prstem ukazoval do pomalu se auty plnícího svahu. Naše námitky že v kopci stát nebudeme, protože se nevyspíme, ho nezajímaly. Nasedli jsme tedy rozhořčeně do auta, vyjeli z pracně zaparkovaného místa a razili si to rovnou k hlavní silnici. Už se začínalo šeřit a na malé odbočce u silnice jsme se ještě zastavili, abychom si řekli co dál. Nejdříve jsme to chtěli nechat stát tam, ale báli jsme se policejní kontroly a nocování u silnice. Nakonec jsme po zvážení situace dali všem těm volnomyšlenkářům ještě jednu šanci. Auto jsme nechali stát u silnice a pěšky jsme se vrátili na Kozí mejdan.
Našli jsme Jardu, který se také potýkal s problémy. Snažil se nazvučit akci, aby se mohlo začít hrát, ale jaksi mu k tomu chyběla jedna hodně podstatná věc: ELEKTŘINA. Téměř vše bylo postavené, zapojené a připravené, ale auto bez benzínu také nejede. Svěřili jsme se mu s naším faux pas, ale nebyl moc překvapený. Poté jsme si šli koupit něco k jídlu a pití a usadili jsme se na louce, pozorujíc průběh "mejdanu". Někteří byli už navlátí dost, někteří méně, těm kdo nepili, již kolovala v žilách zelená krev. Pro mě už tam příjemně nebylo. Po louce navíc neustále jezdil sem a tam rozbitý traktor, který každou chvíli chcípal, bouchal, střílel a z komína mu létaly jiskry a sem tam i plameny. Když jel z kopce, doufali jsme, že má alespoň funkční brzdy.
Začalo se ochlazovat, slunce už dávno zašlo, ale po muzice ani světle, nebylo vidu ani slechu. Zklamaní jsme se šli ještě jednou podívat za Jardou, ale ten byl bezradný. Elektřina nikde, kolem spousta zhulených a opilých hippieků s otravnými dotazy kdy to teda začne, věčné nebezpečí jiskřícího traktoru (ještě že už se měl aspoň kde otáčet :D) a nejistý nocleh, nás donutily sebrat se již potřetí a jet domů.
Cestou jsme měli ještě zaječí úmysly a napadlo nás, přenocovat v autě někde jinde, když už jsme si to tak pěkně připravili. Nakonec jsme ale byli rádi že jsme dojeli domů do vlastní postele a na Kozí mejdan 2016, budeme jen s úsměvem vzpomínat. :)
