Indie. Jak krásná země. Jejich kultura, zvláštní pach co se nese vzduchem. Rozžhavené slunce stejně jako jejich ženy. Vždycky jsem snil o tom, že tam jednou budu žít. V harému. S pěti manželkami, možná s více. Netušil jsem, že se mi ta šance opravdu naskytne, ale přišla. Přišla přesně ve chvíli, kdy jsem jí nejmíň čekal. Zrovna jsem se oklepával z rozchodu s jednou... slečnou. Nebudu ji zbytečně špinit, i když za všechno vlastně mohla ona.
Seděl jsem u stolu a četl noviny, nebyly to teda úplně noviny, ale spíš reklamní leták. Při troše štěstí tam ale někdy člověk našel i kousek nějakého šprochu. Třeba kolikáté dítě adoptovala Angelina Jolie nebo že Britney Spears vydala nové cédéčko. Při čtení toho letáku jsem spíš jen zaměstnával svůj mozek, aby úplně nezakrněl. Někdo zazvonil u dveří. Že by pošťák? To se mi nezdálo, bylo půl druhé odpoledne. Zvedl jsem se že se půjdu podívat a v tom zvonek zazvonil znovu, tentokrát byl interval delší. ,,No jo, už se zvedám!“ zakřičel jsem ke dveřím. Zazvonil potřetí a já otevřel dveře. Musel jsem tenkrát vypadat hrozně. ,,Co se stalo? Ty jsi teď vstával?“ Byl to můj dlouholetý přítel Marek. Na sobě měl cosi, v čem jsem ho ještě nikdy neviděl. Vypadal dospěleji a dokonce si nechal narůst strniště. Vešel dovnitř bez pozvání. Už jsem chtěl zavřít dveře, ale v tom mi zabránily ještě dvě velký černý opice. No možná že to byli lidé, ale rozhodně tak na první pohled nevypadali. Zarazilo mě to, ale nedovolil jsem si jim odporovat. ,,Přišel jsi mě zavřít?“ zeptal jsem se Marka žertovným tónem. ,,Nazdar, kamaráde.“ Podal mi ruku, přitáhl mě a bratrsky mě poplácal po zádech. Ještě pořád jsem byl vyjevený z té nečekané situace, ale uklidňovalo mě vědomí, že je to přeci jen Marek a ten uměl vždycky něčím překvapit.
,,Teda chlape, nevěděl jsem že jsi z toho rozchodu tak špatnej.“ Řekl a rozhlížel se přitom po místnosti. (Můj byt není příliš velký, má jen dvě místnosti, jednu ve které je v podstatě vše v jednom, asi 12x10 metrů a druhou menší, ale ta slouží spíš jako odkladní místnost na... všechno.)
,,Proč myslíš? Jsem v pohodě.“ Odpověděl jsem mu a nervózně se drbal ve vlasech.
,,Nevypadáš moc v pohodě. Ani tvůj byt tak nevypadá. Jak dlouho jsi tu neuklízel? Padesát let?“ Přistoupil ke mně a prohlédl si mě od nohou až k hlavě. ,,Neteče ti voda? Nebo neplatíš účty a odřízli ti elektriku? Proboha vypadáš fakt divně.“
,,No to říká ten pravej. Já jsem nevtrhl do bytu svýho kámoše, kterýho jsem půl roku neviděl, v oblečení který raději nebudu popisovat a se dvěma opicema za zády.“ (Popravdě to oblečení nebylo zas tak hrozný. Docela se mi to začínalo líbit.) Marek se upřímně zasmál.
,,Promiň kámo, jestli jsem tě takhle vyděsil. Alespoň je to vysvětlení pro to, co se ti stalo s vlasy. Hrůzou se ti postavily.“
,,Ha ha. Dáš si něco?“ Marek se znovu rozhlídl po místnosti.
,,Možná bych se nejdřív někam posadil. Ale koukám že už máš dnes asi plno, že?“ Obrátil jsem oči v sloup, vzal jednu velkou kopu oblečení z gauče a hodil ji na zem.
,,Prosím.“ Marek se zasmál a spolu s těmi opicemi se posadil. Já šel mezitím uvařit vodu na kafe, do misky jsem hodil pár změklých sušenek a podal jim je na stůl.
,,Myslím že bych ti nejdřív mohl říct proč jsem vlastně tady.“ Řekl Marek a hladil si při tom to svoje nové strniště.
,,Možná. Ještě pořád si nejsem jistej, jestli mě nejdeš zabít.“
,,Vypadám na to snad?“ a znovu se zasmál.
,,Ne, ty ne.“ A pohledem jsem objel obě opice. Usmál se a začal.
,,Vlastně jsem tě přišel zachránit. Když tak na to koukám, nemohl jsem si vybrat vhodnějšího člověka, kterej by to zrovna potřeboval.“ A znovu se rozhlédl po místnosti.
,,Díky za uznání.“ Byl jsem trochu nervózní z jeho přítomnosti, protože se mi to zatím vůbec nelíbilo. Jen tak si sem vtrhne, po půl roce co se ani neozval, s těmi divnými ,,lidmi,, a ještě kritizuje jak žiji.
,,Pojeď se mnou do Indie.“ Řekl najednou Marek.
,,Cože? Ha ha, zase ty tvoje vtípky. Dáš si kafe s mlíkem a s cukrem?“
„Ne, myslím to vážně. Vybral jsem si tě. Vím že jsi se do Indie vždycky chtěl podívat a že máš o té zemi spoustu nastudovaných knih a časopisů, ze všech lidí co znám jsi viděl nejvíc cestopisných dokumentů. Jsi přesně ten člověk kterého potřebuju.“
,,Aha. Ty ses rozhodl že pojedeš na dovolenou do Indie?“
„Neřekl bych zrovna dovolená. Nazval bych to spíš takovou menší výpravou. Ale pro tebe by to mohlo znamenat odpočinek, splněné sny a hlavně by ses dostal ze spárů tohohle hroznýho doupěte.“
„Co máš proti mýmu bytu? Mně se líbí.“
,,Nebyl by špatnej, ale pro člověka jako ty je ho škoda.“
,,To jo, ty to víš přece nejlíp. Počkej ale říkal jsi, že sis mě vybral. Proč bych s tebou měl zrovna já chtít jet na dovolenou do Indie?“ ,,Nejen že smrdíš a máš tady nehoráznej bordel, ale už ti asi měkne mozek! Vždyť ti to teď říkám. Jsi jedinej člověk kterýho znám, kterej vždycky toužil po tom, jet do Indie. Jsi jedinej, kdo o Indii tolik ví, věřil bych že máš nastudovaný i všechny mapy...“ a znova se zasmál. „A není to dovolená ale výprava.“
Teď jsme na sebe oba koukali jak dvě polena. Já s neuvěřitelným výrazem ve tváři a on s pomalu utuchající nadějí ve tváři. Asi začínal pochybovat že to co mi říká pochopím. A tak jsem pro jistotu řekl:
„Já to chápu. Ale co tak najednou? To jsi se rozhodl včera že si prostě jen tak zajedeš do Indie na výlet a vezmeš s sebou svýho starýho dobrýho kámoše Fandu, kterýmu ses půl roku neozval? Co takhle domluvit se dopředu, hm?“
„Promiň, ale posledního půl rok jsem toho měl opravdu hodně na práci. A v podstatě jsem se včera nerozhodl, ale byl jsem tam vyslán. Kdybych to věděl dřív, dal bych ti určitě vědět, to se neboj. Takže jedeš?“ zase ten jeho úsměv!
,,No já ti nevím, nějak se mi to nezdá.“ ,,No víš řeknu ti to tedy na rovinu. Pokud odmítneš, stejně pojedeš. Proč myslíš že s sebou mám tyhle dva velký kamarády?“ pořád se tak blbě usmíval.
„No moment, ty bys mě nechal unést?“
,,Pokud by to bylo nutné.“
„Tak to si děláš srandu ne?“ a nahlas jsem se rozesmál. „Teda Marku, už se ti povedlo ledacos, ale tentokrát jsi mě málem fakt dostal. Huh, už mě bolí od smíchu břicho. Kde jsi ty dva chudáky sehnal? V nějaké agentuře na kanadské žerty? Huh.“
„Fando, asi mě ještě pořád dostatečně nechápeš. Já si z tebe netropím žádnou legraci. Vše co jsem ti řekl jsem myslel vážně a teď čekám jak se rozhodneš.“ Přestal jsem se smát a chvíli na něj koukal, jestli se třeba nezačne řehtat jak kůň a nepřizná že to byl vtip. On to ale neudělal. Naopak. Shodil i ten svůj sladký úsměv a tvářil se teď docela vážně. Až mě to děsilo.
„Takže mi chceš říct, že jestli s tebou nepojedu na dovolenou do Indie, odtáhneš si mě s pomocí těchto opic? To přece nemůžeš myslet vážně?!“
„Dobře, pokusím se ti to vysvětlit ještě trochu jinak. Víš jak jsem byl asi před třemi lety na té exkurzi v Austrálii? Něco jsem tam našel. Nejdřív jsem netušil že to má nějaký význam, napsal jsem o tom cestopis na svůj blog a přiložil i fotografie. Té fotografie si všimla jakási společnost a spojili se se mnou. Asi rok pro ně dělám. Je to pro mě dost důležitý, baví mě to a navíc z toho kapou dost slušný prachy.“ Přerušil jsem ho:
„Co je to za společnost?“
„Promiň, ale to ti nemohu říct. No a teď mě vyslali do Indie. Mám tam nějakou práci a tebe k tomu potřebuju. Fando, nenech se přemlouvat. Já vím že Indie je odmala tvůj sen. Takovou šanci ti už nikdy nikdo nenabídne.“ A zase ten jeho úsměv.
„Já na to ale momentálně nemám peníze, takže...“
„Takže se o nic nestarej, protože všechno už je zařízené. O všechno se postarala společnost. Peníze, letenky, ubytování, pojištění, všechno.“ Chvíli jsem přemýšlel, a pak mi došlo že má pravdu. Sám ze svého platu bych musel šetřit a živořit několik let, abych mohl do Indie aspoň na otočku.
„Dobrá tedy. Pojedu že jsi to ty. Nevím sice k čemu ti budu, protože moje znalosti o Indii nejsou vůbec tak hluboké jak se mylně domníváš, ale jsi můj přítel a tak se ti pokusím pomoct jak jen to půjde.“
„Já věděl že nebude těžké tě přemluvit!“ Zasmál se Marek, vstal a objal mě. Bratrsky mě přitom poplácával po zádech a já cítil nějaký ostrý parfém.
,,Čím to smrdíš?“ zeptal jsem se rýpavě.
„Ten parfém je hroznej co? Koupila mi ho moje asistentka. Je vidět že vůbec nemá vkus, káča jedna pitomá.“ Oba jsme se zasmáli.
„No a kdy vlastně vyrážíme?“ zeptal jsem se, protože mi došlo že se Marek vůbec nezmínil o tom kdy a na jak dlouho odlétáme.
„Já jsem to nezmínil?“ bylo vidět že trochu znervózněl, protože poklepával nohou a začal sebou tak divně šít, jako to dělal vždycky když něco jako malý kluk provedl.
„Ne, nebo mi to uniklo.“
„No chlape, nemáme moc času, možná bys měl začít balit.“
„Marku!?“
„Zítra dopoledne pro tebe přijedu, odpoledne odlétáme.“ S těmi slovy se otočil a namířil si to i s opicemi ke dveřím, jako kdyby ani nechtěl vidět můj výraz.
„Počkej?! To nepůjde, nemám věci, ani pas. Nemám nic! A... nemůžu jen tak odjet. Co řeknu rodině, známým, v práci a tak?!“ Marek se pomalu otočil na patě s takovým úšklebkem, že bych mu nejraději jednu natáhl.
„Fany, oba dobře víme, že rodiče máš na druhé straně republiky, holku nemáš, tví přátelé se na tebe zřejmě vykašlali, když tě nechali tři týdny ve stavu v jakém jsi a na práci se vykašli, protože jestli vše půjde tak jak má, tak máš na pár let měsíců, možná i let, vyděláno. A jak už jsem řekl, s pasem a s ostatními věcmi si nedělej žádné starosti. O všechno už se postarala společnost.“
„No dobře, ale nemám co si vzít s sebou na sebe? Rozhlídni se kolem sebe. Vidíš tady snad jediný kus čistého oblečení?“ Marek kývnul hlavou na jednu opici. Ta vytáhla z náprsní kapsy podlouhlou bílou obálku, docela tlustou na to, aby v ní bylo milostné psaní. Podala ji Markovi a ten ji podal mně se slovy:
„Tušil jsem že podobný problém nastane, takže jsem se na to naštěstí stihl připravit.“ A zase ten jeho úsměv. Chvíli jsem obálku jen obracel v ruce a pak nahlédl dovnitř. Na první pohled se nedalo říct kolik v ní bylo, ale typoval bych kolem čtyřiceti tisíc.Možná míň, možná víc.
„Co to jako má být?“
„Dejme tomu že je to tvoje záloha. Je tam dost na to, aby sis s sebou koupil vše co potřebuješ, oblečení, boty, výbavu, prostě co tě napadne a budeš chtít vzít s sebou.“ Řekl to takovým tónem, jako kdyby to bylo normální vybalit na někoho čtyřicet tisíc korun, jako kdyby takových obálek měl u sebe spoustu.
,,Je skoro pět, všude zavírají a zítra ráno nestihnu nakoupit a ještě zabalit všechny věci.“ namítl jsem.
„Myslím že tam je dost i na benzín do toho tvýho prcka. Teda jestli ještě vůbec víš kde má volant a brzdu. Takže můžeš zajet do města. S tímhle nemusíš nakupovat u vietnamců.“ Ušklíbl se, jako kdyby on nikdy u čongů nenakupoval. Ještě donedávna jsem na tom byl skoro lépe než on.
„Vypadáš dost překvapeně.“řekl a díval se na mě trochu starostlivě. To mu asi došlo, že toho na mě vychrlil trochu moc a že bych to taky nemusel pobrat. „Hele Fany,“ řekl, chytil mě přitom za obě ramena a díval se mi do očí „nemusíš mít z ničeho strach. Věř mi přeci. Známe se z porodnice, myslíš že bych já snad na tebe mohl ušít nějakou boudu? Sám bys tomu přeci nevěřil! Zítra přesně v půl jedenácté pro tebe pošlu auto, sejdeme se v letadle a tam ti odpovím na všechny otázky. Tedy... skoro na všechny, všechno ti zase říct nemůžu. Ale bude se ti to líbit! Tím jsem si jistý!“
„Okaj. Doufám že si pokecáme taky o jinejch věcech než o opicích, Indii a podobných věcech. Docela rád bych měl jistotu, že jsi pořád ten Marek kterýho znám. Doufám že v tobě není nějakej zlej duch, nebo že z tebe ta tvá společnost neudělala zombie.“ Teď jsme se oba zasmáli mému vtipu (který jsem částečně myslel vážně). Ještě jednou jsme se objali. Vyprovodil jsem je ke dveřím.
„Takže zítra v půl jedenácté. Přesně. Nezaspi. Jo a možná by ses před odletem mohl trochu umýt, nebo aspoň navonět.“
„No jo, běž už ty princezničko. Mluvíš jak Katka.“ Zarazilo mě že jsem řekl její jmého.
„To s Katkou je mi líto. Opravdu. Ta holka se mi od začátku nezdála. Možná je dobře že jste se rozešli. Cestování ti pomůže zapomenout.“
„Díky. Pořád mám strach že se ve dveřích otočíš a budeš se válet po zemi a řvát smíchy že jsem ti na celou tu historku skočil.“ Svedl jsem řeč jinam.
„Neboj. Uvidíš sám. Tak zítra nashledanou, kamaráde.“
„Měj se.“
Dveře jsem zavřel, otočil klíčem a opřel se o rám. Opravdu jsem čekal že se vrátí, nebo že zazvoní telefon. Stál jsem tam takhle asi pět, možná deset minut. Ale nic. Šel jsem ke stolu kde jsem nechal ležet obálku a znovu se do ní podíval. Vysypal jsem celý její obsah. Vylétaly na mě tísícovky. Bylo jich mraky! Když jsem to spočítal, dělalo to přesně čtyřicet sedm tisíc korun. V tu chvíli mi došlo že se mi to celé nezdálo, že mám v ruce čtyřicet sedm tisíc a že zítra odlétám do Indie. Na místo, kam toužím odletět celý svůj život. Hodil jsem na sebe první co mi přišlo pod ruku, napsal jsem si věci které bych si chtěl koupit, natankoval jsem a jel do města. Větší město kde by měli ještě otevřeno bylo vzdáleno třicet dva kilometrů, ale nevadilo mi to. Najednou jsem se hrozně těšil. Jindy nakupování fakt nesnáším (to ve mně vypěstovala Katka) ale tentokrát jsem se těšil jako malý kluk na Ježíška. Prošel jsem celé obchodní centrum. Každý obchod. A všude jsem něco koupil. Nakoupil jsem spoustu nového oblečení, výbavu do hor i věci na pláž. Koupil jsem si kvalitní trackové boty a čepici značky Adidas. Koupil jsem největší a nejdražší krosnu jakou tam měli a pak mi došlo že Marek neřekl jak dlouho tam budeme. No ale kdyby mi něco došlo, určitě si to budu moci koupit i tam. Pochybuji že by mi Marek nepůjčil. S naloženým autem jsem se vrátil domů, kde jsem zjistil že se mi do té obrovské krosny nevejde všechno co bych chtěl a tak jsem si ještě došel k sousedce půjčit takový ten velký kufr na kolečkách. Byl sice světle růžový a bílými havajskými květy, ale už jsem neměl čas se vracet do města. Měl jsem sbaleno. Naprosto mě to vyčerpalo a tak jsem se nezmohl už ani na sprchu. Plácl jsem sebou na postel a do několika vteřin jsem usnul. Zdálo se mi tenkrát o Indii a o mém vlastním harému.
